od JKL » čtv 14. dub 2016 11:49
nevím kam jinam, tak sem překopíruju menší report z výletu na AC Milán, co sem psal jinde.
Takže jak sem psal, o víkendu byl naplánovaný fotbalový výlet na AC Milán - Juventus Turín.
Ví se o mně, že nejsem zrovna sportovní fanoušek (kromě čumění na hokej), vždycky mě ovšem bavili ti lidi okolo z řad fanoušků atd., je to prostě taková zajímavá studie, člověk se dozví o lidech a okolí hrozně moc, circa jako když strávíte noc v nějaké nádražce. Podle mě jsou takové společenské orgie jednoduše řečeno unikátní sondou do života lidí bez rozdílu kast, postavení a zařazení atd. Proto sem tuhle akci od začátku přikývl, i když bylo jasné, že fotbal mě vlastně nezajímá a nebude to zas tak levné.
Lístky kupujem o stotřicet procent přiražené..přes net.. nikde na internetu, či od lidí žvatlajících o tom, jak všude byli a všechno ví, jsem se nedozvěděl, jak nejlépe (nejlevněji, s jistotou, pohodlně) je pořídit. Každý všude byl, milion zápasů viděl a když se zeptám, jak to teda je se vstupem, tak neřekne nic. Nejhůře na tom je tedy český fanclub AC, kde mi chce nějaký ko*ot poradit hrozně, ale nakonec z něho vypadne, že vstupenkám nerozumí a že je dostává od klubu. Díky za pomoc.
Lístky došly mimochodem teprve ve čtvrtek před akcí.
Plán je od soboty do pondělí. Fotbal v neděli, v sobotu ´akomodace´, neděle fotbal, pondělí ráno vyspat a domů. Letadlem.
Hotel nějaký hampejz u Centrale (u vstupu nějaká Ruska, ale jinak docela příjemné a poměrně levné místo).
Všechno vypadá fajn, první zrada je, že zápas je přesunut na sobotu. No, sice trochu průser, ale jelikož je od devíti, tak máme čas. Sice nevíme co s nedělí, ale plán ´někam sednem do knajpy´ není špatný (sice tam nejsou knajpy, ale ok). Zápas taky mohl být odložený na pondělí, to by byl konec.
V pátek řeším nějakémaličkosti ještě v práci, ale nakonec na to seru dřív. Přijíždím domů, auto pěkně zaparkuju. Sms "vsechno spatne, musime se sejit". Telefon. V Itálii byla vyhlášena stávka letového personálu. Náš let je zrušen. Co včil?
1/ Vysrat se na to. NE. Jednak tam chci, druhak už to stálo dost peněz, abych to odpískal. Navíc to vypadá, že by mohla být nějaká sranda bokem, když už se to komplikuje.
2/ V 11 letí letadlo z Prahy, jenže je půl páté a já sedím ve Valmezu před vchodem od domu. Druhý člověk je na cestě z Olomouce, třetí je v Praze a čeká na nás. Takže nic, je to logistický nesmysl.
3/ Existuje nezrušený let do Benátek. Jak dál? No, odtud vlakem. Ok, booknout vlak.
Záhy přichází informace, že stávkují i železnice.Haha.
Ok, padne rychlé rozhodnutí - jedeme autem (asfalt snad nikdo nevytrhá v rámci štrajku). Vyserem se na neděli a pojedem ráno po fotbale domů. Do Milána je to necelých 1200km a fotbal začíná za 26 hodin. Člověk z Prahy tedy nasedá do vlaku a jede do VM, já si jdu lehnout, výjezd je naplánovaný na tři ráno. Záhy dojde ke změně, jedem už o půlnoci.
Přesně v 23:59 jsem zabouchl dveře a notně nevyspaný nasedl do auta, v kterém strávím z následujících 48 hodin cca polovinu času.
Cesta probíhá docela dobře, půl osádky usíná někde u Olomouce, přichází tak u Mikulova o čerstvě sraženého chodce, který se patrně motal za deště ve tmě po cestě. Co sem tak vyčetl z netu, tak to prý přežil. No nevím, moc živě teda nevypadal, podle mě byl hotový a už ho neprobrali. Následuje přejezd Ostmarky, který zpola prospím. Takové to klasické ´autospaní´, nezaberu, v podstatě akorát zadřímám s tím, že stále bdím. Závidím lidem, kteří v autě normálně zalomí a prochrápou tři čtyři hodiny. To se mi stalo dvakrát v životě. Jedou sem byl ale fakt vyřízený, podruhé když sem řídil.
Pozitivní je, že se řidič potřebuje zabavit, tak ladí nějaké rakouské rádio, kde běží sáhodlouhá relace nějakých tyrolských lidovek. Stav absolutní rozespalosti, minima ostatních vjemů (tma, žádný provoz, déšť, v autě ostatní spí) vyvolává naprosto halucinogenní vnímání, naprosto ztrácím přehled o čase a prostoru, dvě hodiny poslouchám tahací harmoniku, možná to mohlo být pět minut, možná ty hodiny byly čtyři. Nevím vůbec nic, proberu se až na italských hranicích. Mám rád tenhle italský styl, je mi sympatický. Prostě takové lehké retro, klasika, velké popelníky, všude trochu bordel, ale ne moc, jen aby to vypadalo ležérně a neztratilo styl. Bufety u cesty ten styl mají. Stavíme na nich často, protože na hranicích jsme se rozhodli, že vyžereme zásoby piva. Kozel v petkách není zrovna labůžo, ale aspoň je sranda.
200km před Milanem = jedna velká výrobní hala. Na nějakou venkovskou idylku jižního stylu s poklidně vypadajícím okolím můžeme zapomenout. Po několika průjezdech kdejakým zákazem nakonec parkujeme. Přesně v 11. U auta vypijem půl flašky balantýnky (fuy) a pak oběd. Člověk si ověří, že stále platí to, že i nejhorší jídlo v nejšílenějším pajzlu v Itálii je asi tři levely lepší, než většina ´lepších´ restaurací u nás. Nevím, jestli jako bohužel, nebo bohudík, neumím se rozhodnout. Jídlo si celou dobu užívám, mám rád italskou kuchyni, na každém rohu si dávám epréso, v jedné kavárně ho dokonce dostáváme zadara.
Na fotbal vyrážíme v 5. Cestou je Duomo, to jediné vizuálně zajímavé v celém městě (resp.o čem běžný trotl ví). Je tam asi jenom půl nekonečna turistů na náměstí, pokusíme se ještě po průchodu slavnou módní pasáží zjistit, která s těch nechutně oprýskaných budov je La Scala (neúspěšně), serem na to a ´pivo a párek u stadionu bude lepší zábava než tohle...´. Což jako ano - to je pravda. Najdem stánek z točeným, čtyři ojra za po okraj naplněnou čtverku není špatné, sednem na patník a sledujem asi hodinu frmol. Lidi sem tam, do toho autobusy, je to fascinující. Všechno je klasicky velmi živelné. Není nikdo, kdo by někoho organizoval, davy se lijí sem a tam, do toho troubí auta na lidi, kteří vesele kráčí plným provozem na červenou, všude někdo divoce gestikuluje, cítím se celý nesvůj, že tam prostě jen tak sedím a třeba na někoho netroubím.
Je hodina do výkopu, pomalu se tedy přesunujeme k naši bráně (ta je samozřejmě na druhé straně stadionu a je u ní totálně největší řada).
Teď něco okolo - ceny lístku na AC nejsou zas tak drastické, pohybují se někde od 20 do 200 euro. Ty naše stojí 53, ale jak jsem psal, díky kokotskosti jsme platili 130 s poplatkem. Fotbal tedy není tak vrcholně ýbrspolečenská záležitost jako (asi) v Anglii, na zápas jde poměrně dost výpitků a takových divných person, někteří jsou docela dost zbědovaní už před zápasem, ale mám pocit, že to jsou většinou turisti. Ital se z podstaty tak nezlije, ani není moc z čeho, stánků s chlastem je tu relativně pomálu, největší řady jsou u žrádla. San Siro je jeden z největších stadionů v Evropě, vleze se na něj asi 80 000 lidí, na tento zápas bylo vyprodáno, k dispozici dva dny před zápasem bylo snad sedm lístků. Otevřen byl v roce 1926 a nutno říct, že to na něm jde poznat. Ne, není jako starý rozpadlý, prodělal mnoho rekonstrukcí a upgradů, ale jde na něm těch devadesát let poznat, to jo. Hlavně teda tak šílené hajzly sem už dlouho neviděl, nějaké aspoň kovové koryto absentuje, chčije se jednoduše na zem pod nohy, kde je nějaká mříž. Ženské hajzly tu nevidím (možná v nějakém vip), ženská prostě přijde, dřepne nad díru a chčije tam taky. Luxus.
Kontroly u vstupu jsou srovnatelné se Vsetínem, akorát tady je to ještě hůře organizované. Osobní prohlídka probíhá tak, že mě chce kontrolovat nějaký nigga, tak se k němu rozejdu a on raději uskočí a dělá, že mě nevidí. Najít místo naštěstí není tak těžké.
Sedíme v rohu proti domácímu kotli, akustika na stadionu je ovšem příšerná, takže většinu času domácí fans vůbec neslyším (!!!), ani když jich deset tisíc tleská. Sedíme v podstatě pod sektorem hostí, nicméně většinu času neslyším ani je. Hostí je na stadionu dost, Juventus je první, Milán hraje ho*no, tipl bych, že možná až třetina lidí je z nedalekého Turína.
Podmínky na stadioně fajn, místa stavěli pro o dvě hlavy menší lidi, takže se tam ani pořádně nevlezu, natož kolega co má 195 čísel, toho pouštím na kraj řady. Dnes už klasičtí stewardi buzerují lidi za stání (to tak nějak beru, protože všichni sedí), jinak nic moc neřeší, nějaký Nouri Al Sayed, docela humorná postavička.
Na stadioně se ovšem normálně kouří, to nikomu nevadí. Dole pod sektorem v rohu (pár metrů od hřiště) je dokonce bufet (5 euro za třetinku hajnekena, vypiju asi dvě.. šest v roznosu), tak tam postávám, pokuřuju a vykecávám se s různýma případama. Totálně ožralý Maďar asi vévodí celému tomu divadlu, kupuje si šest piv, opře se o zeď a všechna piva vylije. Neudržím se a musím se mu vysmát do ksichtu, protože tam asi vylel notnou část své výplaty. Pak pár lidí, ale vesměs docela cajk. Za náma sedí nějaký hodně živelný borec z tábora Juve, na začátku zápasu se zhulil a vůbec s ním byla docela sranda, i když sem mu ho*no rozuměl.
Italové fotbal hodně prožívají, ale co se týče fandění, tak zápas relativně o ničem. Možná je to restrikcemi proti ultras výjezdovým, nevím, ale pokud zrovna nedají gól nebo není nějaká tutovka, tak sborově drží huby a zmůžou se leda na ´hmmm´, ´huuuu´, ´ragaci ragacióne!!! miláno merda! ´, ´ óóóóoó´, ´džidžíííííí´ (Buffon chytá v Juve), ale nic významnějšího. V podstatě na průměrném zápase Baníku se fandí víc. Vůbec tomu nepomáhá vzdálenost kotlů, jak sem psal, nejde vlastně až na výjimky z jedné strany na druhou doslechnout. Vizuální prezentace na takový zápas takové důležitosti mizerná, pár jednoručních vlajek (např flaga Franka Baresiho), nějaký nápis, choreo jen na počest Cesare Maldiniho, klubové legendy, která umřela pár týdnů zpět (ovace ve stoje včetně hostí), pár dýmů a nějaké rudé stroboskopy, ale v relativně minimálním množství. Čekal sem prostě po fans stránce trochu vyhrocenější zápas.
Jedinec po jedinci jako prožívají zápas docela hodně, ale cosi tomu prostě chybí. Nepomáhá ani totálně minimální interakce hráčů, střídající hráč procházející pod kotlem by se mohl třeba aspoň podívat na tribuny, když už ho vyvolávají, ale asi berou na to moc peněz, nevím. Vzhledem k celkově živelnosti a rozjařenosti Italů prostě paradoxně na tom fotbale to je poslabší, oni prožívají zápas jeden vedle druhého, ale ne společně. Domácí fandí (teda podle toho co vidím) v kotli, ale nedrží tempo, má to hluché momenty, vůbec mi nepřijde, že by hlediště hnalo hráče dopředu.
Co se týče hry. AC vede 1:0, Juve srovnává, pak dává na 2:1. Balotelli hrál pod psa, krom Buffa na hřišti znám tak ještě Hondu a Kucku, co hrál za ACS, jinak pár hráčů možná max podle jmen. ACM posledních dvacet minut hráli, jak kdyby ani nechtěli vyrovnat, měli tam snad v nastaveném čase jednu střelu, ale jinak nuda. Italský fotbal je na pohled nesympatický, taktický, tam prostě neuvidíte, že by někdo nakopl míč a zkusili něco rychlého, když prohrávají a minuta do konce. Ne, prostě si pinkají na středním kruhu přesně podle návodu a nejde to jinak.
Po zápase chvíli okouníme u baru a jdem ven. Venku vzniká solidní nekoordinovaná tlačenice, protože v nejužším místě směr metro/tram/busy stojí všude karavany se žrádlem. To není moc vymyšlené teda. Promačkáme se tím k ´našemu´ stánku s draught, zjišťuju, že je to nějaké italské pivo, ale není vysloveně hnusné. Vedle dáváme hot dog (klasicky italský ze sekaného masa). Přemýšlíme co dál a jak zpět. Před vchodem do metra je stojící mačkanice, kolega tedy vymýšlí Uber. Nenechá si vysvětlit ,že po takovém zápase asi nebude nic volného, tak to půl hodiny zkouší. Zjistí, že opravdu nic volného není. V metru je jediný náznak organizace - turnikety pustí do díry jen omezené množství lidí. Na přestupu nevzniká mačkanice a přestože se ztratím v jeden okamžik, není problém vše stihnout. Nechtěně stíháme tedy poslední červenou linku k hlavnímu nádraží.
Trochu se motáme po okolních ulicích, nikde není vůbec nic otevřeného (je sobota půlnoc), vůbec nic. To je docela zklamání. Milionové město a v okolí centra prostě není vůbec nic. Dodrbem se na hotel a žerem ještě nějaké piva co sme měli.
No, to je tak víceméně všechno. Ráno vstanem, snídaně, jdu na vlakové na cigára a čumím po obchodech (centrale je opravdu velká stanice, asi tak 5x větší než pražský hlavas), má to všelijaké patra, vchody z různých stran, ale dá se tam vcelku lehce vyznat. Zajedem do Pamu na nákup, beru klasicky sýry, olej, nějaké špagety a salám a už se (opět skrz několik zákazů) dereme pryč. U Udine oběd, v krámu utrácím dalších 70 ojro za kraviny (nějaké další špagety, pesta, další olej, už toho mám pět tašek v tento okamžik).
Cesta zpět ubíhá rychle, vrcholky v okolí Villachu jsou viditelné, tak se kochám a aspoň to ubíhá. Za čárou nás staví fízli, 2x, zjevně prohledávají všechny zahraniční značky (vynechávají teda obvious cestovku s kajaky na dodávce), z Vídně fajnová dálnice na Brno (koukám, že s předimenzováním některých staveb se teda s ostrajchu neserou stejně jako u nás), struhnem do na Břeclav a v 10 jsme doma.
No, to je asi tak všechno. Příště zas někam, ale ještě nevíme kam. Něco se vymyslí. Dokupy výjezd přišel na desítku, něco navíc za kupování kravin v šopech, ale dá se to stáhnout určitě hodně níže, myslím, že za pět, šest by se to dalo otočit s přehledem.
[i][b]nevím kam jinam, tak sem překopíruju menší report z výletu na AC Milán, co sem psal jinde. [/b][/i]
Takže jak sem psal, o víkendu byl naplánovaný fotbalový výlet na AC Milán - Juventus Turín.
Ví se o mně, že nejsem zrovna sportovní fanoušek (kromě čumění na hokej), vždycky mě ovšem bavili ti lidi okolo z řad fanoušků atd., je to prostě taková zajímavá studie, člověk se dozví o lidech a okolí hrozně moc, circa jako když strávíte noc v nějaké nádražce. Podle mě jsou takové společenské orgie jednoduše řečeno unikátní sondou do života lidí bez rozdílu kast, postavení a zařazení atd. Proto sem tuhle akci od začátku přikývl, i když bylo jasné, že fotbal mě vlastně nezajímá a nebude to zas tak levné.
Lístky kupujem o stotřicet procent přiražené..přes net.. nikde na internetu, či od lidí žvatlajících o tom, jak všude byli a všechno ví, jsem se nedozvěděl, jak nejlépe (nejlevněji, s jistotou, pohodlně) je pořídit. Každý všude byl, milion zápasů viděl a když se zeptám, jak to teda je se vstupem, tak neřekne nic. Nejhůře na tom je tedy český fanclub AC, kde mi chce nějaký k**** poradit hrozně, ale nakonec z něho vypadne, že vstupenkám nerozumí a že je dostává od klubu. Díky za pomoc.
Lístky došly mimochodem teprve ve čtvrtek před akcí.
Plán je od soboty do pondělí. Fotbal v neděli, v sobotu ´akomodace´, neděle fotbal, pondělí ráno vyspat a domů. Letadlem.
Hotel nějaký hampejz u Centrale (u vstupu nějaká Ruska, ale jinak docela příjemné a poměrně levné místo).
Všechno vypadá fajn, první zrada je, že zápas je přesunut na sobotu. No, sice trochu průser, ale jelikož je od devíti, tak máme čas. Sice nevíme co s nedělí, ale plán ´někam sednem do knajpy´ není špatný (sice tam nejsou knajpy, ale ok). Zápas taky mohl být odložený na pondělí, to by byl konec.
V pátek řeším nějakémaličkosti ještě v práci, ale nakonec na to seru dřív. Přijíždím domů, auto pěkně zaparkuju. Sms "vsechno spatne, musime se sejit". Telefon. V Itálii byla vyhlášena stávka letového personálu. Náš let je zrušen. Co včil?
1/ Vysrat se na to. NE. Jednak tam chci, druhak už to stálo dost peněz, abych to odpískal. Navíc to vypadá, že by mohla být nějaká sranda bokem, když už se to komplikuje.
2/ V 11 letí letadlo z Prahy, jenže je půl páté a já sedím ve Valmezu před vchodem od domu. Druhý člověk je na cestě z Olomouce, třetí je v Praze a čeká na nás. Takže nic, je to logistický nesmysl.
3/ Existuje nezrušený let do Benátek. Jak dál? No, odtud vlakem. Ok, booknout vlak.
Záhy přichází informace, že stávkují i železnice.Haha.
Ok, padne rychlé rozhodnutí - jedeme autem (asfalt snad nikdo nevytrhá v rámci štrajku). Vyserem se na neděli a pojedem ráno po fotbale domů. Do Milána je to necelých 1200km a fotbal začíná za 26 hodin. Člověk z Prahy tedy nasedá do vlaku a jede do VM, já si jdu lehnout, výjezd je naplánovaný na tři ráno. Záhy dojde ke změně, jedem už o půlnoci.
Přesně v 23:59 jsem zabouchl dveře a notně nevyspaný nasedl do auta, v kterém strávím z následujících 48 hodin cca polovinu času.
Cesta probíhá docela dobře, půl osádky usíná někde u Olomouce, přichází tak u Mikulova o čerstvě sraženého chodce, který se patrně motal za deště ve tmě po cestě. Co sem tak vyčetl z netu, tak to prý přežil. No nevím, moc živě teda nevypadal, podle mě byl hotový a už ho neprobrali. Následuje přejezd Ostmarky, který zpola prospím. Takové to klasické ´autospaní´, nezaberu, v podstatě akorát zadřímám s tím, že stále bdím. Závidím lidem, kteří v autě normálně zalomí a prochrápou tři čtyři hodiny. To se mi stalo dvakrát v životě. Jedou sem byl ale fakt vyřízený, podruhé když sem řídil.
Pozitivní je, že se řidič potřebuje zabavit, tak ladí nějaké rakouské rádio, kde běží sáhodlouhá relace nějakých tyrolských lidovek. Stav absolutní rozespalosti, minima ostatních vjemů (tma, žádný provoz, déšť, v autě ostatní spí) vyvolává naprosto halucinogenní vnímání, naprosto ztrácím přehled o čase a prostoru, dvě hodiny poslouchám tahací harmoniku, možná to mohlo být pět minut, možná ty hodiny byly čtyři. Nevím vůbec nic, proberu se až na italských hranicích. Mám rád tenhle italský styl, je mi sympatický. Prostě takové lehké retro, klasika, velké popelníky, všude trochu bordel, ale ne moc, jen aby to vypadalo ležérně a neztratilo styl. Bufety u cesty ten styl mají. Stavíme na nich často, protože na hranicích jsme se rozhodli, že vyžereme zásoby piva. Kozel v petkách není zrovna labůžo, ale aspoň je sranda.
200km před Milanem = jedna velká výrobní hala. Na nějakou venkovskou idylku jižního stylu s poklidně vypadajícím okolím můžeme zapomenout. Po několika průjezdech kdejakým zákazem nakonec parkujeme. Přesně v 11. U auta vypijem půl flašky balantýnky (fuy) a pak oběd. Člověk si ověří, že stále platí to, že i nejhorší jídlo v nejšílenějším pajzlu v Itálii je asi tři levely lepší, než většina ´lepších´ restaurací u nás. Nevím, jestli jako bohužel, nebo bohudík, neumím se rozhodnout. Jídlo si celou dobu užívám, mám rád italskou kuchyni, na každém rohu si dávám epréso, v jedné kavárně ho dokonce dostáváme zadara.
Na fotbal vyrážíme v 5. Cestou je Duomo, to jediné vizuálně zajímavé v celém městě (resp.o čem běžný trotl ví). Je tam asi jenom půl nekonečna turistů na náměstí, pokusíme se ještě po průchodu slavnou módní pasáží zjistit, která s těch nechutně oprýskaných budov je La Scala (neúspěšně), serem na to a ´pivo a párek u stadionu bude lepší zábava než tohle...´. Což jako ano - to je pravda. Najdem stánek z točeným, čtyři ojra za po okraj naplněnou čtverku není špatné, sednem na patník a sledujem asi hodinu frmol. Lidi sem tam, do toho autobusy, je to fascinující. Všechno je klasicky velmi živelné. Není nikdo, kdo by někoho organizoval, davy se lijí sem a tam, do toho troubí auta na lidi, kteří vesele kráčí plným provozem na červenou, všude někdo divoce gestikuluje, cítím se celý nesvůj, že tam prostě jen tak sedím a třeba na někoho netroubím.
Je hodina do výkopu, pomalu se tedy přesunujeme k naši bráně (ta je samozřejmě na druhé straně stadionu a je u ní totálně největší řada).
Teď něco okolo - ceny lístku na AC nejsou zas tak drastické, pohybují se někde od 20 do 200 euro. Ty naše stojí 53, ale jak jsem psal, díky kokotskosti jsme platili 130 s poplatkem. Fotbal tedy není tak vrcholně ýbrspolečenská záležitost jako (asi) v Anglii, na zápas jde poměrně dost výpitků a takových divných person, někteří jsou docela dost zbědovaní už před zápasem, ale mám pocit, že to jsou většinou turisti. Ital se z podstaty tak nezlije, ani není moc z čeho, stánků s chlastem je tu relativně pomálu, největší řady jsou u žrádla. San Siro je jeden z největších stadionů v Evropě, vleze se na něj asi 80 000 lidí, na tento zápas bylo vyprodáno, k dispozici dva dny před zápasem bylo snad sedm lístků. Otevřen byl v roce 1926 a nutno říct, že to na něm jde poznat. Ne, není jako starý rozpadlý, prodělal mnoho rekonstrukcí a upgradů, ale jde na něm těch devadesát let poznat, to jo. Hlavně teda tak šílené hajzly sem už dlouho neviděl, nějaké aspoň kovové koryto absentuje, chčije se jednoduše na zem pod nohy, kde je nějaká mříž. Ženské hajzly tu nevidím (možná v nějakém vip), ženská prostě přijde, dřepne nad díru a chčije tam taky. Luxus.
Kontroly u vstupu jsou srovnatelné se Vsetínem, akorát tady je to ještě hůře organizované. Osobní prohlídka probíhá tak, že mě chce kontrolovat nějaký nigga, tak se k němu rozejdu a on raději uskočí a dělá, že mě nevidí. Najít místo naštěstí není tak těžké.
Sedíme v rohu proti domácímu kotli, akustika na stadionu je ovšem příšerná, takže většinu času domácí fans vůbec neslyším (!!!), ani když jich deset tisíc tleská. Sedíme v podstatě pod sektorem hostí, nicméně většinu času neslyším ani je. Hostí je na stadionu dost, Juventus je první, Milán hraje ho*no, tipl bych, že možná až třetina lidí je z nedalekého Turína.
Podmínky na stadioně fajn, místa stavěli pro o dvě hlavy menší lidi, takže se tam ani pořádně nevlezu, natož kolega co má 195 čísel, toho pouštím na kraj řady. Dnes už klasičtí stewardi buzerují lidi za stání (to tak nějak beru, protože všichni sedí), jinak nic moc neřeší, nějaký Nouri Al Sayed, docela humorná postavička.
Na stadioně se ovšem normálně kouří, to nikomu nevadí. Dole pod sektorem v rohu (pár metrů od hřiště) je dokonce bufet (5 euro za třetinku hajnekena, vypiju asi dvě.. šest v roznosu), tak tam postávám, pokuřuju a vykecávám se s různýma případama. Totálně ožralý Maďar asi vévodí celému tomu divadlu, kupuje si šest piv, opře se o zeď a všechna piva vylije. Neudržím se a musím se mu vysmát do ksichtu, protože tam asi vylel notnou část své výplaty. Pak pár lidí, ale vesměs docela cajk. Za náma sedí nějaký hodně živelný borec z tábora Juve, na začátku zápasu se zhulil a vůbec s ním byla docela sranda, i když sem mu ho*no rozuměl.
Italové fotbal hodně prožívají, ale co se týče fandění, tak zápas relativně o ničem. Možná je to restrikcemi proti ultras výjezdovým, nevím, ale pokud zrovna nedají gól nebo není nějaká tutovka, tak sborově drží huby a zmůžou se leda na ´hmmm´, ´huuuu´, ´ragaci ragacióne!!! miláno merda! ´, ´ óóóóoó´, ´džidžíííííí´ (Buffon chytá v Juve), ale nic významnějšího. V podstatě na průměrném zápase Baníku se fandí víc. Vůbec tomu nepomáhá vzdálenost kotlů, jak sem psal, nejde vlastně až na výjimky z jedné strany na druhou doslechnout. Vizuální prezentace na takový zápas takové důležitosti mizerná, pár jednoručních vlajek (např flaga Franka Baresiho), nějaký nápis, choreo jen na počest Cesare Maldiniho, klubové legendy, která umřela pár týdnů zpět (ovace ve stoje včetně hostí), pár dýmů a nějaké rudé stroboskopy, ale v relativně minimálním množství. Čekal sem prostě po fans stránce trochu vyhrocenější zápas.
Jedinec po jedinci jako prožívají zápas docela hodně, ale cosi tomu prostě chybí. Nepomáhá ani totálně minimální interakce hráčů, střídající hráč procházející pod kotlem by se mohl třeba aspoň podívat na tribuny, když už ho vyvolávají, ale asi berou na to moc peněz, nevím. Vzhledem k celkově živelnosti a rozjařenosti Italů prostě paradoxně na tom fotbale to je poslabší, oni prožívají zápas jeden vedle druhého, ale ne společně. Domácí fandí (teda podle toho co vidím) v kotli, ale nedrží tempo, má to hluché momenty, vůbec mi nepřijde, že by hlediště hnalo hráče dopředu.
Co se týče hry. AC vede 1:0, Juve srovnává, pak dává na 2:1. Balotelli hrál pod psa, krom Buffa na hřišti znám tak ještě Hondu a Kucku, co hrál za ACS, jinak pár hráčů možná max podle jmen. ACM posledních dvacet minut hráli, jak kdyby ani nechtěli vyrovnat, měli tam snad v nastaveném čase jednu střelu, ale jinak nuda. Italský fotbal je na pohled nesympatický, taktický, tam prostě neuvidíte, že by někdo nakopl míč a zkusili něco rychlého, když prohrávají a minuta do konce. Ne, prostě si pinkají na středním kruhu přesně podle návodu a nejde to jinak.
Po zápase chvíli okouníme u baru a jdem ven. Venku vzniká solidní nekoordinovaná tlačenice, protože v nejužším místě směr metro/tram/busy stojí všude karavany se žrádlem. To není moc vymyšlené teda. Promačkáme se tím k ´našemu´ stánku s draught, zjišťuju, že je to nějaké italské pivo, ale není vysloveně hnusné. Vedle dáváme hot dog (klasicky italský ze sekaného masa). Přemýšlíme co dál a jak zpět. Před vchodem do metra je stojící mačkanice, kolega tedy vymýšlí Uber. Nenechá si vysvětlit ,že po takovém zápase asi nebude nic volného, tak to půl hodiny zkouší. Zjistí, že opravdu nic volného není. V metru je jediný náznak organizace - turnikety pustí do díry jen omezené množství lidí. Na přestupu nevzniká mačkanice a přestože se ztratím v jeden okamžik, není problém vše stihnout. Nechtěně stíháme tedy poslední červenou linku k hlavnímu nádraží.
Trochu se motáme po okolních ulicích, nikde není vůbec nic otevřeného (je sobota půlnoc), vůbec nic. To je docela zklamání. Milionové město a v okolí centra prostě není vůbec nic. Dodrbem se na hotel a žerem ještě nějaké piva co sme měli.
No, to je tak víceméně všechno. Ráno vstanem, snídaně, jdu na vlakové na cigára a čumím po obchodech (centrale je opravdu velká stanice, asi tak 5x větší než pražský hlavas), má to všelijaké patra, vchody z různých stran, ale dá se tam vcelku lehce vyznat. Zajedem do Pamu na nákup, beru klasicky sýry, olej, nějaké špagety a salám a už se (opět skrz několik zákazů) dereme pryč. U Udine oběd, v krámu utrácím dalších 70 ojro za kraviny (nějaké další špagety, pesta, další olej, už toho mám pět tašek v tento okamžik).
Cesta zpět ubíhá rychle, vrcholky v okolí Villachu jsou viditelné, tak se kochám a aspoň to ubíhá. Za čárou nás staví fízli, 2x, zjevně prohledávají všechny zahraniční značky (vynechávají teda obvious cestovku s kajaky na dodávce), z Vídně fajnová dálnice na Brno (koukám, že s předimenzováním některých staveb se teda s ostrajchu neserou stejně jako u nás), struhnem do na Břeclav a v 10 jsme doma.
No, to je asi tak všechno. Příště zas někam, ale ještě nevíme kam. Něco se vymyslí. Dokupy výjezd přišel na desítku, něco navíc za kupování kravin v šopech, ale dá se to stáhnout určitě hodně níže, myslím, že za pět, šest by se to dalo otočit s přehledem.
